Miluji práci s lidmi, ale taky plánování, organizování, jógu a proces učení se. Celý život mě provází téma vzdělávání. Už jako malá holka jsem se chtěla stát učitelkou (nebo taky herečkou). I přes menší výhybku na střední ekonomické (láska k číslům), jsem si to splnila a vystudovala učitelství. Ve školství jsem se moc dlouho neohřála, lektorování dospělých i dětí se ale věnuji celý svůj dospělý život. 

Baví mě zkoumat metody, jak učivo předávat zábavně, ale také efektivně a jednoduše. Potřeba neustále se sebevzdělávat a rozvíjet je u mě velmi silná, a za to jsem vděčná. Nejen, že mi samotné vzdělávání přináší nové znalosti, dovednosti a rozšiřuje mi obzory, ale také mi poskytuje pocit svobody.

Můj vztah ke škole jako takové, a hlavně ke známkám, jsem ale po letech přehodnotila. Jako „pečlivá, hodná a chytrá“ holčička jsem se vlastně „chytla do pasti“ systému, který uměl vzbuzovat pocit jakési vlastní výjimečnosti, ale tak trochu pokřiveným způsobem: vnější motivací – známkami. I když jsem se učila ráda (fakt jo), měla jsem v tom systém (už na té základce), tak ten stres vyvolaný potřebou „naučit se všechno precizně“, abych dostala jedničku a udržela tak i „svůj standard“, „nezklamala“ mě brzdil, omezoval a byl rozhodně zbytečný.

Myslela jsem si, že můj prožitek a tlak, který jsem na sebe vyvíjela kvůli známkám, se mojí dcery týkat nebude. Vlastní zkušenost byla dostatečně silná na to, abych věděla, že ji chci vést hlavně k tomu, aby se učila pro sebe, a ne kvůli známkám. 

Zkušenost je ale nepřenosná, školský systém založený na známkování neúprosný. A tak i ona někdy na konci prvního stupně, s přibývajícím učivem, začala školu „více prožívat“, stejně jako já před lety. Nastavila si v hlavě vlastní program: je třeba mít samé jedničky.

Snažili jsme se jí vysvětlovat, že není možné se stresovat kvůli známkám, které nevypovídají nic o tom, co umí nebo neumí, či dokonce, jaká je jako člověk. A že chyby je možné vnímat pozitivně, protože nám poskytují konkrétní zpětnou vazbu. Vysvětlování moc nepomáhalo, program měla nastavený „kvalitně“.

Se vstupem do 6. ročníku přibyly další předměty, nové učivo a nároky více učitelů (rozdíl proti 1. stupni, kde z 80 % času se třídě věnovala jen 1 učitelka). Každý z vyučujících na 2. stupni přistupuje jinak k výkladu látky, má rozdílná očekávání a nastaven svůj systém hodnocení. Je to změna, hodně učiva a nový tlak na děti. Proč se přeceňují jednotlivé předměty? 

Začala trávit přípravou do školy hodně času, ale zároveň některé úkoly odkládala na poslední chvíli, a tak se sama dostávala pod velký tlak, že se vše nestihne naučit tak, jak by si přála. Před každým testem se stresovala, protože se to buď nestihla naučit, nebo si nevěřila a bála se, že to nezvládne. Začala jí chybět energie, ale taky chuť a čas věnovat se i jiným aktivitám  => například za mě důležitému rozvoji svých silných stránek.

Bylo třeba udělat změnu v přístupu k učení, přenastavit přípravu do školy a vybudovat nový návyk. Pomohlo také uvědomění, že jednotlivé předměty vyžadují různé přístupy učení. 

Např. slovíčka (základ učení se jazykům) se můžeme učit kdykoliv, v každé volné chvíli a není třeba nad nimi sedět. Učivo do matematiky musíme zase pochopit, přijít na základní principy dané látky a pak to chce cvik: počítat a procvičovat. K předmětům, jako dějepis, zeměpis, přírodopis, ale třeba i literatura, je vhodné přistupovat komplexně a v souvislostech. Hledat spojitosti, propojovat.

Vytvořila jsem pro ni praktické a funkční nástroje pro denní plán učení a týdenní plán učení, které jí  pomáhají:

Společně jsme také zjistily, jaký je prioritně učební typ a jaké učební metody jí nejvíce vyhovují. Konkrétní učební látku se začala učit různými způsoby tak, aby si učivo zvládla zapamatovat rychle a efektivně. Do školní přípravy zapojujeme také dechové a relaxační techniky a práci s myslí, obzvláště před písemkami, abychom snížily napětí a zbytečný stres.

Projekt Učení z parku jsem založila se záměrem stát se oporou rodičům oporou rodičům, kteří vedou své děti k samostatnosti, a zároveň v nich povzbuzují radost z učení a seberozvoje.

Rodiče, ale i děti, zde najdou inspiraci a konkrétní náměty, jak se naučit připravovat do školy samostatně a efektivně. 

Mým přáním je, aby škola byla pro děti místem, kde mohou prožívat radost z objevování nových a pro ně smysluplných poznatků, kde se pěstuje jejich vnitřní motivace a chuť rozvíjet své silné stránky.